Zrod církve

Českou reformaci (husitství - tzv. první reformace i odkaz Jednoty českých bratří, která z něho vyšla) umlčela po r. 1620 na dlouhou dobu protireformace, spojená s tehdejší habsburskou císařskou mocí. Snaha o pravou církev a víru ožila v reformním hnutí římskokatolických kněží, jež bylo koncem 19. st. posíleno tzv. modernismem. 

Český katolický modernismus se po r. 1895 zorganizoval a v r. 1902 vytvořil tzv. Jednotu katolického duchovenstva, která hned ve svých počátcích měla v programu reformy. Záhy se dostala do konfliktu s vedením církve, až posléze byla zrušena. 

Stoupenci modernismu, kteří měli široké zázemí v české minulosti od doby cyrilometodějské, přes hnutí husitské, až po dobu obrozeneckou, měli na co navázat. Navíc politická situace v národě byla vyhrocená. 28. říjen 1918 dal jasně najevo, že v českém národě žije mocná touha po svobodě a po uplatnění ušlechtilých sil v životě občanském i náboženském. V čele radikálního křídla modernistů stál profesor náboženství v Plzni ThDr. Karel Farský. Když Vatikán odmítl tehdy požadované církevní reformy (národní jazyk v liturgii, rozdělení diecézí podle národností, volbu kněží včetně hodnostářů, zrušení celibátu, revizi učení církve), rozhodli se důslední reformní kněží za souhlasu mnoha věřících provést reformy cestou činu. Jejím počátkem byla katolická mše v české řeči, kterou tito kněží sloužili o vánocích 1919. Při těchto bohoslužbách se v chrámech na mnoha místech zrodila církev československá, která pak byla oficielně ustavena 8. ledna 1920.